Z tisku: Týrání neohlásím, strašně se bojím!

U bitých žen se často také vyvine i tzv. syndrom týrané ženy a ony uvěří, že si za bití a ponižování mohou samy. Bohužel ale i ženy, které v sobě najdou sílu a násilníka opustí, někdy zjistí, že samotný odchod nemusí domácí násilí vyřešit.

Násilník si svou oběť najde a snaží se získat ztracenou kontrolu. Do redakce navíc stále přicházejí další příběhy žen, které si stěžují, že nemohou nikde najít zastání. Po ohlášení na policii se prý vlastně nic neděje. A ještě nakonec udělají z týrané ženy lhářku.

Přitom život s násilníkem je jako život s tikající bombou. Nikdo neví, kdy vybuchne a všechno rozmetá. Může se i stát, že děti, které jsou v dětství svědky týrání, mohou tento model chování převzít a chovat se pak stejně. Tak, jak o tom vypovídá i jeden čtenářský příběh.

Co je syndrom týrané ženy

V 95 % jsou oběťmi domácího násilí ženy. Tyto ženy se vyznačují tím, že stále mají silný vztah ke svému tyranovi, své bití a ponižování odůvodňují tím, že za to mohou právě ony. Odmítají násilí přiznat svému okolí, kterému je její jednání často nepochopitelné. Žena s tímto syndromem je často netečná, otupělá a nemá žádné dlouhodobější plány. Málo komunikuje, je nepřístupná a nezajímá se o dění kolem sebe. Týrané ženy se nechovají přirozeně, když se setkají třeba se vztekem a zlostí. Samy utíkají před konflikty, nejsou připraveny projevovat spontánně své emoce vzteku a zlosti.

Kde hledat pomoc?

Pokud chce týraná osoba domácí násilí řešit, musí k tomu najít především odvahu. Hlavně netajit, co se doma děje. „To znamená informovat o tom např. lékaře, někoho z rodiny, svěřit se přátelům, zavolat na linku krizové pomoci a popovídat si o tom s odborníkem,“ doporučuje Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí. Právě tato organizace dokáže obětem pomoci. Mohou se obrátit na intervenční centra, hledat kontakty na www.domacinasili. cz nebo zavolat na nepřetržitou telefonickou krizovou pomoc na čísle 251 511 313.

Kdy bude násilník potrestán? Až oběť zabije?

Bil mě každý den

„Tragická smrt mé oblíbené spisovatelky Simony Monyové mne velice zasáhla i osobně,“ napsala Blesku čtenářka. Manžela se bojí tak, že si nepřála uvést ani křestní jméno.

„I já patřím do skupiny týraných žen, ale mnoho let jsem si myslela, že je to absolutně normální, protože jsem špatná manželka a matka svých dvou dětí. Vdávala jsem se v 19 letech a on byl o 8 let starší. Ve 20 se mi narodil syn. Poslušně jsem seděla se synem doma a čekala, až se manžel vrátí z práce, abychom společně vyrazili na procházku. Milující manželka přece čeká s ohřátým obědem na svého živitele. I když se vrací pozdě v noci, teplé jídlo vždy vyžaduje. A po jídle taky nějakou tu vášeň. Máme i desetiletou dceru. Manžel psychicky napadá také ji! Běžně holčičku nazývá špínou a falešnicí. Malá je často svědkem jeho útoků vůči mně. Vím, že bych to měla řešit, ale zkusila jsem požádat o rozvod a on mě pak bil každý den. Takže jsme pořád spolu…“

Po otcově týrání matka ochrnula

„Moje máma je invalidní. Způsobil to otec. Co si pamatuju, vždycky ji mlátil. Do obličeje, do hlavy, do prsou. Namočeným ručníkem to totiž hodně bolí a nenechává stopy,“ popisuje dcera týrání své maminky. „Navenek působil jako úspěšný pan inženýr, doma byl příšerný tyran. Já i brácha jsme prosili matku, ať od něj odejdeme. Ale vždy jen zoufale odmítala: Co bychom si bez jeho platu počali…

Ale spíš se bála, že by ji zase seřezal. Pak jednou otec matku uhodil tak, že spadla ze schodů a poranila si mozek. Na policii tvrdil, že si úraz způsobila sama. Já jsem sice říkala opak, ale kdo by dal na holku v pubertě. Maminka ochrnula na půl těla a o nás se postarala babička s dědou. Otec se o nás přestal zajímat. Napsala jsem to proto, aby ostatní týrané ženy věděly, kam až to může zajít a jak strašně trpí i děti, které jsou svědkem násilí. A ještě něco: Nedávno se mi svěřila švagrová, že jí můj bratr občas jednu vlepí!“

Je schopen dceru i zabít

„Pokud si někdo myslí, že týraná žena má šanci na záchranu, tak se hluboce mýlí,“ píše Jana příběh své dcery. „Domácí násilí se nenápadně a pomalu stupňuje. Trýznitel vás přesvědčí, že všechno je vaše vina a kdybyste nedělala to či ono, tak by vás vlastně nemusel bít a týrat. Nezbývá než čekat, kdy o vás budou psát v Blesku, že vás partner zabil. A na to s hrůzou čekám i já.

Jenže nejhorší na tom je, že se to týká mé dcery. Manžel vyhrožoval, že zabije ji i nás. Dcera zapírala, ale jednou jsem ji našla zmrzačenou a odvezla od něj pryč. Přesvědčila jsem ji, že to musíme ohlásit. Následoval maraton – policie, soudy, policie. A bylo to ještě horší. U soudu z dcery udělali opilce, který se zmrzačil sám. Soudce případ uzavřel s tím, že jsme si vše vymysleli, a to i přesto, že tyran byl už dříve soudně stíhán za fyzické násilí. Dceru už zase přepadl na ulici, vyhrožoval jí a rozřezal jí pneumatiky. Vím, že je schopen i zabít. Teď už jistě chápete, proč ženy týrání nehlásí. Jediné řešení je zmizet ze země, ale na to musíte mít.”

Autor: Iva Dvořáková

Zdroj: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-pribehy/157424/tyrani-neohlasim-strasne-se-bojim.html