Domácí násilí za Kavkazem

Domácí násilí za Kavkazem

Vše začalo mezinárodním workshopem na téma zlepšení policejní intervence v případech domácího násilí. V pořádající Vyšší policejní škole a Střední policejní škole MV v Praze se ho před dvěma lety zúčastnilo pětadvacet zástupců policie a spolupracujících nevládních organizací z deseti zemí bývalé východní Evropy. Protože české zkušenosti z prevence, represe i navazujících služeb už tenkrát zaujaly, realizovala v roce 2007 pražská policejní škola ve spolupráci s dalšími odborníky a gruzínskou nevládní organizací AVNG bilaterální projekt Profesionální policejní práce a ochrana obětí v případech domácího násilí. V roce 2008 je o obdobnou spolupráci požádala arménská nevládní organizace WRC (Women's Rights Centre) a na světě byl další bilaterální projekt Posílení kompetencí Centra pro ženská práva: Legislativa k domácímu násilí.

Domácí násilí za Kavkazem

Oba projekty se uskutečnily formou výměnné stáže mezi odborníky příslušných zemí. Ve zkratce shrňme: v první části projektů zahraniční partneři rozmanitého spektra profesí (policista, policejní učitel, právník, psycholog, ministerský pracovník, pracovník nevládní organizace) navázali kontakty se svými protějšky v naší republice a v rámci několika setkání získali zevrubný přehled o právním, institučním a materiálním zajištění a fungování systému proti domácímu násilí a na ochranu jeho obětí v ČR, včetně řady tipů a postřehů z praxe.
Druhou částí projektů byl vždy pracovní pobyt českých odborníků v partnerské zemi, Gruzii a Arménii, pojatý jako dialog s partnery z policie, dalších státních i nevládních organizací, a spojený s prohlídkou pracovišť i zařízení. Součástí programu byl i seminář českých expertů pro gruzínské policisty nebo účast na mezinárodním kulatém stolu k problematice domácího násilí v Arménii.

Odhadem a bez statistik
Gruzie přijala zákon proti domácímu násilí, na ochranu a pomoc jeho obětem v květnu 2006. Zvolila poněkud problematickou cestu odshora dolů – i když stát uznal domácí násilí jako specifický a závažný problém, širší veřejnost jej nadále považuje za problém neexitující nebo, v lepším případě, za záležitost ryze privátní, která má být řešena uvnitř rodiny. Zásah státu je vnímán jako vměšování se do soukromých záležitostí. Podle zprávy nevládní organizace Caucasus Women's Research and Consulting Network v Tbilisi zažilo 5.2 procenta gruzínských žen opakované fyzické týrání od svého partnera. Statistiky ohledně obětí z řad seniorů, dětí a případně mužů nejsou k dispozici ani v odhadech.
Jediným útočištěm oběti jsou dva azylové „domy", zřízené a provozované díky zápalu nevládních organizací. Kapacita je vzhledem k financím velice omezená a pobyt obětí, například v tbiliské ubytovně, je omezen na maximálně tři měsíce. Podle předsedkyně AVNG se tak až 95 procent všech obětí vrací do prostředí, kde k násilí docházelo. Od roku 2004 je vedle dvou azylových ubytoven k dispozici i jedenáct krizových center ve všech regionech Gruzie. Ta poskytují zdarma sociální, psychologické a právní poradenství a krizové lékařské ošetření. V tbiliském centru je pro oběti provozována rovněž „horká" telefonní linka.

Policisté spolupracují s nevládními organizacemi
Hlavním přínosem gruzínské legislativy k domácímu násilí bylo, obdobně jako v ČR, zavedení institutu vykázání. Jeho efektivita je zajištěna zejména díky vstřícnému postoji gruzínské policie, která jej přijala za svůj a jako první ze státních orgánů začala efektivně spolupracovat s nevládními organizacemi.
Na počet obyvatel Tbilisi cca 1,4 milionu zde pracuje 430 policistů okrskové policie. Ta byla v Gruzii vytvořena v roce 2005 jako policejní nástroj prevence kriminality a jakýsi mezičlánek mezi zasahující (hlídkovou) policií a občany. Jedním z hlavních úkolů jejích příslušníků je komunikace s občany – usilují o jejich respekt, hovoří s nimi srozumitelně, nikoliv „řečí paragrafů", a pohybují se mezi nimi především jako pěší hlídky. Protože v Gruzii neexistují sociální pracovníci, mají příslušníci okrskové policie i některé funkce, které v podmínkách ČR náleží sociálním pracovníkům. Dle slov ředitele okrskové policie Tbilisi však není domácí násilí policií vnímáno tak ostře jako například vysoká kriminalita mládeže nebo obchod s lidmi.
Hlídková policie Tbilisi čítá 1 300 policistů, určených k ochraně obyvatel a zajištění klidu a pořádku. Její záběr zahrnuje veškeré jevy bezpečnostní povahy, avšak nejvíce se potýká s rostoucí narkomanií obyvatel a trestnými činy s ní spojenými a s rychlým nárůstem počtu aut a dopravou (denně je nově registrováno 300 až 400 automobilů). Za jeden rok bylo hlídkovou policií zaregistrováno na 800 obětí domácího násilí a přistoupeno ke čtyřem stům vykázání. Jde však o přibližná čísla – přesné evidence nejsou k dispozici.

Arménský kolorit života rodiny
V Arménii je v současné době velmi složitá hospodářská situace. Více než polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby, reálná nezaměstnanost se blíží k šedesáti procentům. Řešení tohoto stavu je naprostou prioritou státních orgánů – pro legislativu k domácímu násilí proto dosud nejsou podniknuta žádná zásadnější opatření. V rámci policie se problematice prozatím věnují pouze policejní jednotky pro otázky mládeže a rodiny.
Nevládní organizace Women's Rights Center (WRC) vznikla před jedenácti lety a své aktivisty má v deseti místech země. Provozuje jediné krizové centrum spojené s linkou bezpečí a práce jejích aktivistů není podporována státem. Finance tak musí získávat z různých nestátních zdrojů, zejména mezinárodních organizací.
Tchýně v roli násilných osob
Velká obtíž spočívá v současné Arménii v místních tradicích a v postavení žen ve společnosti. Požívají značné vážnosti jako matky – a právě v rámci role matky manžela se stávají velice často násilnými osobami, zejména vůči snaše. Ve všech dalších vztazích jsou však vydané mužům napospas. Podle vyjádření sociálních pracovnic, ale třeba i zástupců policie, je totiž domácí násilí v zemi vnímáno téměř jako součást koloritu života rodiny.
Pokud už je domácí násilí nahlášeno, pak se ženy, a velmi často i děti, jako dvě nejčastější skupiny obětí ocitají ve velkém ohrožení života, neboť neexistuje záchytná síť azylových domů a intervenčních center. V celé Arménii funguje pouze jeden jediný azylový dům, jehož adresa je navíc veřejně přístupná.
Účastníci kulatého stolu k legislativě vyjádřili přesvědčení o nutnosti urychlené přípravy dosud neexistujícího zákona. Zároveň ovšem také obavy z nepochopení v širších vrstvách společnosti a ze zjednodušeného pohledu představitelů státních institucí na tuto problematiku

Oba projekty poskytly zahraničním partnerům inspiraci pro jejich budoucí kroky na poli boje proti domácímu násilí a ochrany jeho obětí. Posílily naději, že i za Kavkazem budou mít osoby ohrožené domácím násilím možnost legálně, legitimně a především efektivně se bránit násilí a vést tak život v důstojnějších podmínkách.

PhDr. Vlasta Bernatová, Mgr. Bc. Jiří Sůva,
Vyšší policejní škola a Střední policejní škola MV v Praze

In: Hlásí se POLICIE, číslo 6, prosinec 2008

Pozn.: V obou projektech hrál aktivní roli Bílý kruh bezpečí, který nejdříve v Praze navštívily delegace odborníků z Gruzie a Arménie. V obou zemích pak představitelé tohoto občanského sdružení přednášeli o situaci v oblasti domácího násilí v České republice, o přípravě zákona na ochranu před domácím násilím a uvedení do praxe.